11.8.2000
|
| Poslední, co vidím, je facka. Tedy spíš ruka, přibližující se k mému obličeji. A pak padám. Zdá se mi, že dlouho. Pod velkou ranou dopadám na kachličky. V této chvíli přestávám vnímat a upadám do bezvědomí. A najednou se mi všechno vrací. Posledních deset let života - od našeho seznámení. Byl moc fajn. Jediné, co na něm bylo trochu divné, byla jeho abstinence. Alkohol přímo nesnášel, cigarety odsuzoval a konzumenty drog by střílel. Náš vztah byl velmi dobrý. Samozřejmě byly i krize. Ale ty jsou u všech. Byly i hádky, někdy dost drsné. Do tohoto mi znovu proniká obraz jeho ruky, velmi rychle se přibližující k mé tváři. A zase vzpomínky. Běžíme spolu po louce. Je podzim a vzduch voní dýmem z ohníčků a brambor v nich opékaných. Jsme šťastni. Až do chvíle, kdy doběhneme do bratrovy chalupy a já od něj přijmu kalíšek nabízené medoviny. Ihned se mezi námi strhne prudká hádka, která končí tím, že teatrálně odchází. A já věřím, že půjde pěšky až domů, do města. Nějakých sedmdesát kilometrů mu přece nebude překážkou k tomu, aby mě potupil. Vrátil se tenkrát domů až za dva dny. Těch sedmdesát kilometrů šel den a noc. Další den byl v práci. Špinavý, neoholený, zablácený, bez peněz a bez dokladů.
|
| Mé vzpomínky narušují jen impulsy zvnějšku, pokusy o mé oživení. Říká se tomu elektrošoky a respirátor. Ať mi s tím dají pokoj. Chci jen v klidu vzpomínat a zemřít. Pak následují další vzpomínky na tu dlouhou dobu, co jsem byla s ním.
|
| Některé jsou šťastné, některé jen kusem a některé vůbec. Celou tu dobu jsem ho milovala. A on mě. Nikdy by mě nenapadlo, že to takhle vyústí. Plánovali jsme, že se vezmeme. Začali jsme spolu žít. Rozpory byly ,jen o tom, že se doma nesměl vyskytovat ani mililitr alkoholu, byť by to byl vaječný koňak do vosích hnízd. Časem jsem si zvykla a krizová jídla začala vařit u kamarádky. Pamatuji se i na hádku kvůli vonné tyčince, tvrdil, že je to droga, kterou sem z Indie legálně dovážejí pod záminkou, že pouze voní. Na jeho paranoidní a pološílené představy jsem se naučila rezignovat. A naše poslední hádka? Odehrála se teprve před chvílí, je tomu tak deset, patnáct minut.
|
| Přišla jsem brzo ráno z kamarádčiny oslavy narozenin v mírně upraveném stavu. "Ty jsi pila!", řekl a výhružně ke mně přistoupil. V tu samou chvíli se ovšem také odtáhl a znechuceně řekl: "Tak to tvoje pití bych byl ještě schopen akceptovat, ale kouření nepromíjím. Nikdy a nikomu." Výrazně zvýšil hlas a dodal: "Doufám, že od teď si to budeš pamatovat!" Napřáhl svou silnou ruku a já jen padala na ty chladné a tvrdé kachličky.
|
| Není důležité, tedy myslím spíš, že už je to jedno, proč se ta naše poslední hádka semlela. Důležité je, že kvůli ní umírám. Tam dole pode mnou ještě stále zkoušejí elektrošoky a respirátor. Ale já, respektive má duše, je už dávno jinde, asi tak dvěstě metrů nad mým rodným městem. Dvěstě metrů nad mým tělem. Vidím teď město v pěkné podobě. A už vidím i katedrálu. Tu, ve které jsme se chtěli brát...
|
|
| Dr. Halifax: Tak trošku ze života. Zajímalo by mě Misho, jakým životem si žila před tím svým.
|
| ing. Fox: No, já měl pocit, že tenhle almanach má bejt narvanej studentským humorem a né životní realitou. Trochu optimismu do toho umírání.
| |